Jmenuji se Eliška. Toto jméno je u nás v republice velice časté, proto ho nemám tak úplně v lásce, také proto, že už je samo o sobě zdrobnělé a to se mi nelíbí, až budu starší žena, bylo by hezčí, kdyby oslovení znělo seriózněji, vážněji, ne zdrobněle, ač to ve skutečnosti zdrobnělina není, protože jsem takto psaná v kalendáři, ale mně tak zní.
Už podle toho, že své jméno vidím tímto způsobem, vás může napadnout, že jsem divná. Ano, pravděpodobně skutečně divná jsem. Moji kamarádi, kteří se bez mojí přítomnosti setkají s jinými mými kamarády, přičemž se do té doby neznali, se mě občas snaží nějak popsat, definovat mě a moji osobnost, ale většinou prý nejsou příliš úspěšní, a tak skončí u pojmu "prostě Eliška". Já jsem ráda originální, ale ne vždy je to šťastná volba, proto mě sice na jednu stranu těší, že je obtížné mě definovat, a proto mám svou vlastní definici "prostě Eliška", která by podle jedné mé kamarádky měla být oficiálně zařazena mezi druhy osobností, jako jsou melancholik a spol., extrovert/introvert atd., ale zároveň tato moje nezařaditelnost a jinakost způsobuje to, o čem tu vlastně chci psát.
Když mi bylo asi 8 let, zjistili mi lékaři předčasnou pubertu, to znamenalo, že jsem mentálně cca o 3-5 let starší, než moji vrstevníci. Vysvětlovalo to, proč jsem si nikdy nerozuměla s lidmi mého věku, ať už šlo o léta, kdy jsem chodila do školky, nebo o první stupeň základní školy. Vždy mě to více táhlo k tématům dospělých. Bylo mi řečeno, že se tento rozdíl časem srovná, ale kdy, to nikdo nevěděl. Zároveň mi bylo diagnostikováno ADHD, porucha pozornosti. Problém je, že se ani jedno nesrovnalo, spíš jsem se jen přizpůsobila a dokážu se bavit i s vrstevníky. Většinou s mými názory ale souhlasí spíše starší lidé, často kolem 50, kteří mě obdarují chválou, že jsem na svůj věk rozumná. Jenže to, že mám rozumné názory, neznamená, že jsem tichá a chovám se dospěle, naopak, jsem praštěná a hyperaktivní, když mám na to náladu, dělám hlouposti, nahlas se směji, máchám rukama, mluvím rychle, hodně a hlasitě. Trochu překvapivé možná je, že toto dětské a veselé chování často způsobuje trápení a zoufalství.
V 6. třídě základní školy, kdy jsem nastoupila na druhý stupeň, se se mnou díky odchodu třídních "bossů" začali bavit spolužáci. Do té doby jsem totiž byla divná šprtka, neoblíbená, terčem posměchu. Za mou citlivost, neobvyklé přemýšlení a slabost jsem si vysloužila, alespoň pro mě, opravdu příšerné vzpomínky na první stupeň a dětství mimo okruh mé rodiny. Rodiče mě posílali za barák najít si kamarády a hrát si s vrstevníky, abych neseděla jen doma a aby ode mě měli také chvíli klid, ale já nešla, předchozí zkušenosti mi stačily k tomu, že jsem nevěřila, že by se se mnou kdy kdo začal bavit a nepřestal by do minuty. Věřila jsem, že se ty děti znají s mými spolužáky a že ví, kdo jsem, že jim řekli, že jsem divná a že by se mi akorát smály. Byla jsem ze všeho paranoidní, ztratila jsem důvěru v lidi, protože jsem tehdy ve svém dětském věku myslela jen na křivdy a nepřemýšlela jsem, jak se přes to přenést, bojovat proti tomu nebo to jednoduše ignorovat, byla jsem snadný terč.
Po nástupu na druhý stupeň jsem tedy získala pár blízkých přátel a najednou se mnou i spolužáci jednali kolikrát až s obdivem, že dokážu být jiná. Od 6. do 8. ročníku jsem byla konečně šťastná, věřila jsem si, měla jsem kamarády, začala jsem o sebe trochu pečovat, občas se malovat, kupovat si oblečení v určitém stylu atd.
V 9. třídě nás spojili s vedlejší třídou kvůli malému počtu žáků a já seděla se svou tehdy asi nejlepší kamarádkou, přes kterou jsem vlastně znala velkou část ostatních kamarádů. O přestávkách jsme se v partě scházeli u naší lavice a ze mě si už jen utahovali, pro ně to byla i po sté legrace, ale já jim řekla, že už mi to ubližuje, to jim ale očividně bylo jedno a řekli si, že si to prostě moc beru a přeháním.
Následoval nástup na střední školu, já šla s několika spolužáky ze základní školy na gymnázium u nás ve městě, abych nemusela dojíždět a ztrácet tím čas i peníze. Původně jsem na tuto školu opravdu šíleně nechtěla jít, vlastně to byla pro mě úplně nejhorší možnost, chtěla jsem jít někam, kde budu moci fotit, natáčet, tvořit, ale vzhledem k tomu, že neumím malovat, by mě nevzali, tak jsem to rovnou vzdala, už jsem taková, srab a nijak moc cílevědomá.
V prvním ročníku jsem se ve třídě setkala s lidmi ze základní školy, ale i z kroužků, na které jsem před lety chodila (tancování, výtvarky). Neznala jsem je nijak detailně, blízce, pouze jsem si pamatovala, že jsem je neměla nikdy moc ráda. Časem jsem se donutila jim dát druhou šanci a neupínat se na názor starý několik let, jelikož ostatní spolužáci, se kterými jsem si rozuměla, se s nimi bavili. Nakonec jsem se ale několikrát přesvědčila, že mám na lidi šestý smysl, opravdu je v těch lidech pořád něco, co mi vadí, co mě od nich odpuzuje, netkví to ve vizáži, je to prostě něco, co z nich cítím. Během 9. třídy a prvního ročníku jsem tak nějak přišla o ty dobré kamarády, všichni odešli na jiné školy do jiných měst, i ti, se kterými jsem se v prvním ročníku seznámila, odešli na vysokou školu. Najednou jsem musela zase hledat nové lidi, které zapojím do svého života, po předchozích zkušenostech bych asi měla být opatrnější, ale já jsem si od začátku prvního ročníku doteď pustila blízko k tělu lidi, kteří mají psychické problémy, dělají mě spíše nešťastnou, než šťastnou, a nikdo nechápe, proč se od nich neodstřihnu a proč jsem se s nimi vlastně začala kamarádit. Já si myslím, že mám jakousi touhu pomáhat, spasit každého, věřím, že každý má nějaké problémy, a proto se chová tak, jak se chová, že za to třeba ani nemůže. Tímhle přístupem si ze mě každý dělá akorát fackovacího panáka, strefují se do mě, ubližují mi, přičemž ale ten, kdo cítí vinu, jsem já. Jak absurdní. Vlastně bych si ani neměla stěžovat, že? Dělám si život těžký sama, když se nechám lidmi vysávat.
Byly doby, kdy jsem milovala focení, přírodu, tancování, zpívání a i kdyby mi nic nešlo a ve všem jsem byla úplně neschopná, stejně mě to naplňovalo a já dokonce měla pocit, že mám alespoň malé nadání na focení. Pak ale přišla kamarádka s tím, že jistý kluk fotí lépe, než já. To mi bohužel dost srazilo sebevědomí a mám tendenci se srovnávat s každým ve všem a myslet na to, že je někdo lepší, než já. Bodejť by ne, když na to má vybavení. Pořádný fotoaparát dělá hodně a řeči, že dobrý fotograf udělá i telefonem dobrou fotku, jsou sice pravda, ale vždy ta fotka bude vypadat lépe, když bude focená tím dobrým fotografem na zrcadlovku s vhodným objektivem. Poslední roky mě sice focení neopustilo, ale i když je mou vášní a dokáže mě na chvíli učinit šťastnou, už to není, jako to bývalo dřív.
V průběhu prvního ročníku jsem se seznámila s člověkem, u kterého jsem zpočátku vůbec netušila, že bude mít v mém životě takový význam. Pár měsíců nato mi oznámil, že se do mě zamiloval a zároveň mi řekl také kamarád, kterého jsem znala od začátku studia na gymnáziu, že mě miluje. Vlastně to bylo všechno složitější, ale to mohu rozebrat jindy. Z léta na přelomu prvního a druhého ročníku vyplynulo to, že mám nyní již přes rok přítele a "ten druhý" je dále jen můj kamarád, přičemž neví, že jsem zadaná. Snažím se s ním udržet přátelství alespoň natolik klidné, aby se mnou byl ochotný se pozdravit na chodbě ve škole. Dělám vlastně hroznou věc, ale on mi taky dal dost zabrat, ačkoliv za to asi vlastně ani nemohl. Podle všeho mě pořád po dvou letech miluje, ale chová se tak, že mi všichni radí, ať se od něj odstřihnu, jenže já to neudělám, prostě už má pro mě příliš velký význam.
Můj přítel bohužel taky není jen zdroj štěstí, já se do něj zamilovala, pokud vůbec, o dost později, než on do mě, a když já toužím ho vídat často, on už možná ani nemá potřebu, zatímco na začátku vztahu to bylo naopak, já měla ráda svou svobodu, protože já mu nebyla odevzdaná. Řešíme spoustu problémů, které jsou pro nás podstatné, a bohužel už jsme několikrát uvažovali, zda nebude lepší se rozejít. Už před ročním výročím to vypadalo, že to se mnou skončí po telefonu, ale neudělal to a teď tvrdí, že chtěl jenom pauzu, že mě neopustí. Já jen nevím, jestli nám stojí za to se trápit tak dlouho a pořád kvůli tomu samému, když víme, že se to nezmění. Já o něj ale, stejně jako o "toho druhého", nechci přijít, protože zaujímá v mém životě až moc velké místo. Byl můj první všechno - dlouhé a časté objímání, pusa, polibek, v posteli, mé první "miluji tě".
Moji kamarádi, kteří pro mě kdysi znamenali ryzí štěstí, mi teď nevidomky ubližují, sdílíme pořád své osobní životy, tajemství, myšlenky, ale už nemám nejlepší kamarádku, ani kamaráda. Můj poslední nejlepší kamarád se do mě zamiloval a řekl mi to, když odešel na vysokou a bylo jasné, že se budeme málo vídat. V době, kdy to bylo údajně nejžhavější, podruhé chodil se svou už tehdy ex. Žárlila na mě a já ji přesvědčovala, že nemá důvod, on ale někdy šel ven raději se mnou, než s ní, že prý s ní je nuda, tehdy sem tomu měla uvěřit a nepochybovat. Dnes by možná bylo všechno jinak, kdybych si tehdy uvědomila, že on ke mně skutečně něco cítí a že já ho hluboko uvnitř sebe také nevnímám jen jako kamaráda. Jenže mě nenapadlo, že bych k někomu mohla kdy něco cítit, nebyla jsem nikdy typ na vztahy. Kluci byli vždy jen moji kamarádi. Od doby, kdy mi to prozradil, k němu už nedokážu přistupovat stejně, jako kdysi, když to bylo zase na nějakou dobu super a byla jsem šťastná.
Teď nemám žádného nejbližšího člověka, kterému můžu říci úplně všechno, nebude se stydět za mou osobnost, když ho se mnou uvidí jeho známí, bude ignorovat hloupé pohledy jeho přátel, bude mít podobné zájmy a hlavně názory a priority. Mám spolužačku-kamarádku, které můžu říci cokoliv a vím, že to nikomu neřekne a pochopí mě, ale to je tak všechno. Nejlepší/ho kamarádku/a jednoduše nemám. Mám kamaráda, který je od šesté třídy opravdu blízkým kamarádem, můžu mu věřit, řekne mi svůj názor, snaží se mi pomáhat. Když mu v noci napíšu, ať jde ven, tak jde, ale zájmy se lišíme a přístupem ke světu a životu asi také.
Vím, že jsem od malička přecitlivělá, možná jsem po babičce zdělila psychickou poruchu, věci si beru dost k srdci, i když pro toho, kdo je řekl, jsou za minutu zapomenuté a nepodstatné, já si je pamatuji. Buď mám v životě prostě smůlu a jsem jen citlivá, nebo to opravdu přeháním a měla bych chodit na terapie a naučit se jinému myšlení, jen sama nevím, jestli se chci změnit. Má osobnost mi přijde zvláštní, i když vlastně nejsem ničím zajímavá, a možná o tento pohled na svět nechci přijít, možná, když se budu chtít vyléčit, tak přijdu o úhel pohledu, který se málokomu naskytne, a budu litovat.
To vše sem píši proto, že 1. tomu vzhledem k jazyku málokdo bude rozumět a 2. mě tu nikdo nezná a nemůže to použít proti mně.